Vždycky jsem toužil po tom, prohánět se po dálnicích v silném fáru, nejlépe v tom s koníkem na kapotě. A protože sny se občas plní, jednoho krásného letního dne se mi splnil i tento.
Ještě ráno vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že dnes bude ten den D. Stejně jako každý jiný všední den jsem ráno vstal, zcivilizoval se, nasedl do své služební škodovky a vyrazil směrem do práce. Mám to docela daleko, asi sedmdesát kilometrů, z toho většinu po dálnici.
Prvních deset kilometrů ubíhala cesta úplně stejně jako kdykoliv jindy. Pak to ale začalo být jiné. Periferním viděním jsem zahlédl nějaký neobvyklý pohyb na okraji stříbrné kapoty. Jen takový mžik to byl, hned se to zase ztratilo. Pustil jsem to z hlavy.
Po pár kilometrech to tam ale bylo znovu. Zase ten mžik. Zpomalil jsem, abych měl víc času na případnou reakci a také abych to mohl sledovat pozorněji.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se nad okrajem kapoty objevila malá načervenalá hlavička. A za ní malé zelené tělíčko. Kobylka. Koník, chcete-li. Opatrně, krok za krokem, se přesouval od masky chladiče nahoru na kapotu. Do míst, kde na těch rychlých červených autech bývá černý vzpínající se koník ve žlutém poli.
Tenhle červenozelený koník se nevzpínal, naopak, dával si veliký pozor, aby ho nestrhl proud vzduchu.
Vypadal naprosto v pohodě, o tom, že jedeme stovkou, vypovídaly jen jeho dlouhá tykadla, klátící se jako televizní antény v pěkně divoké vichřici.
No, počkej, ty prevíte, zmocnil se mne zlomyslný ďábel a přišlápl jsem plynový pedál. Šlapat po autě mi nebudeš, já tě smetu.
Auto poslušně zrychlilo a nápor vzduchu na malého tvorečka se prudce zvýšil. Ten však ani nemrkl a jen se více rozkročil a přitiskl se k plechu. Jedním očkem se po mně díval a jeho pohled říkal: “Nic víc nesvedeš? A vůbec, proč to děláš?”
No jo, proč já to vlastně dělám?
Zastyděl jsem se a zase jsem zpomalil. Proč se ho vlastně snažím shodit? Vždyť ten koník nedělá nic jiného, než že se se mnou vypravil na výlet.
On the road.
Vítr ve vlasech.
A tak.
Prostě romantika, pro to bych přece měl mít pochopení, také to mám rád.
Zpomalil jsem ještě víc, takže mne začaly předjíždět i kamióny. Nevrle na mne troubily, ale koník mé gesto ocenil. Přátelsky na mne mrkl a začal se znovu stěhovat. Popolezl až do středu kapoty a tam se usadil čelem proti směru jízdy.
Tváří vstříc novým zážitkům.
Tykadla mu vlála ve větru, ale jinak se ani nepohnul. Vypadal jako kovová soška.
Dojeli jsme až do cíle a já odstavil auto na parkovišti. Koník pořád seděl na kapotě, možná čekal, jestli nepojedeme ještě někam dál. Nejeli jsme, musel jsem se věnovat svým povinnostem. Asi za hodinu jsem se zašel na koníka podívat, ale už byl pryč. Zřejmě se také odešel věnovat svým povinnostem.
Odpoledne na mne koník na autě nečekal. Asi si ještě pořád někde vyřizoval ty své záležitosti. Bylo mi to líto, ale čekat jsem na něj nemohl. Zadoufal jsem, že mu svým odjezdem nezkomplikuji život, protože jsem nevěřil, že by se dokázal vrátit sám, ale nedalo se nic dělat. Třeba to takto chtěl, možná byl na útěku. Nebo se prostě chtěl odstěhovat někam daleko.
Ať tak nebo tak, já vyrazil vstříc domovu. Kilometry ubíhaly a já se přistihl, že každou chvíli kontroluji kapotu, jestli se tam někde neobjeví malá červená hlavička. Neobjevila.
O to větší překvapení pro mne bylo, když jsem při předjíždění nějakého náklaďáku střelil pohledem do pravého zrcátka a zjistil, že na něm sedí můj koník a kouká se na mě. Trochu vyčítavě, jeli jsme fakt rychle a muselo na něj hodně foukat.
Zaradoval jsem se a zpomalil. Asi dost prudce, šofér za mnou si musel myslet, že jsem blázen. Nebo debil. Případně obojí. Bylo mi to jedno, dopravit koníka bezpečně domů se pro mne stalo věcí cti.
Jel jsem pomalu a opatrně a každou chvíli jsem koníka kontroloval. Byl pohodlně usazený na zrcátku, střídavě se díval na cestu a na mne, občas koukl do zrcátka, jestli mu to sluší (slušelo) a viditelně si užíval cestu.
Proč taky ne, byl krásný slunečný den, na výlet ve dvou jako stvořený. Kerouac by z nás měl radost.
Beze spěchu a v naprostém pořádku jsme dorazili až domů.
Oba jsme byli spokojení. Koník, že byl na nejdelším výletě svého života. A já, že jsem mohl konečně řídit auto s koníkem na kapotě.
A nevím, jak pro koníka, ale pro mne to byla jedna z čistých radostí.